Naučila jsem se žít 1. června 2005
Je to divné?
Možná, vždyť mi tehdy bylo už 28 let!
Do té doby jsem se ale zabývala povrchními věcmi a předstíráním a starala jsem se jen o své vlastní chutě a přání. Byla jsem uvězněná, uzavřená a posedlá omamnými látkami, neměla jsem se ráda a neměla jsem zájem ani o rodinu, ani o životní cíle, ani o nic, co by znamenalo závazek.
Dnes píšu tento krátký text s úsměvem na rtech, se slzami vděku v očích, se srdcem plným lásky, s jasnými myšlenkami a s vyhlídkami na naplněnou budocnoust.
Jak to?
Jak k této změně došlo?
Díky úsilí, důvěře, námaze a touze žít. Bylo to jako bolestivý a vděčný porod: v posledních letech jsem se naučila být sama sebou, respektovat se, doceňovat se, dýchat zdravě… naučila jsem se cítit, plakat, bojovat a žít s láskou k sobě samé, ke své rodině, ke svým cílům. To z kdysi zbloudilé ženy udělalo ženu hezkou, šťastnou, milovanou a respektovanou – ženu, kterou jsem dnes.
Tato cesta mi přinesla mnohá ponaučení, která mě nutí zastavit se a přemýšlet o smyslu života, o tom, co je nejlepší pro mě a pro ty, které miluji a chráním.
Od doby, co se zotavuju ze závislosti, cestuju, pracuju, hodně studuju a učím se, jsem šťastná, naučila jsem se milovat a respektovat, žiju v pravdě, žiju beze strachu a se vztyčenou hlavou, usmívám se, poznávám nové kultury a tradice, sním a své sny realizuju…mám přátele a jsem přítelkyní!
Život se mění a já se změnami bez nalhávání či obav držím krok!
Dnes jsem odvážná, dnes věřím v dobrotu a v příjemný život, věřím v dobrodružství a výzvy… Mohu bezpochyby napsat:
MILUJU ŽIVOT, DĚKUJI VŠEM, KDO JSTE MĚ NAUČILI A UČÍTE ŽÍT, NEBOŤ JÁ SE UČIT CHCI.
JSEM ŠŤASTNÁ!
Anonymní svědectví
