Nové probuzení...
Když jsem přišla do centra Villa Ramadas, ke kterému v hloubi srdce cítím velkou lásku a vděk, měla jsem za sebou devět let zotavování.
Můj život byl znovu „naruby“ a bez naděje, byla jsem sama, zoufalá a hodně vystrašená a 12 kroků už mi nedávalo žádný smysl.
Pila jsem nealkoholické pivo, chodila jsem sice na schůze, ale ty mi nic nedávaly, nebyla jsem schopná zůstat na jednom místě a na všechny jsem měla vztek, až jsem nakonec začala zůstávat pořád doma a buď jsem spala, nebo brečela.
Pamatuju si, že po 6-7 letech zotavování jsem „usnula na vavřínech“ a podlehla jsem mylnému přesvědčení, že už jsem schopná držet svůj život a své pocity „pod kontrolou“.
Během posledních 3 let jsem se – pod celou řadou „falešných záminek“, které jsem brala jako absolutní pravdy – postupně uzavírala a vzdalovala sobě i ostatním, až jsem nakonec přestala vidět světlo na konci tunelu.
Jednoho dne mi jedna moje dobrá přítelkyně řekla, že bych možná měla udělat aktualizaci léčby a navrhla mi centrum Villa Ramadas, neboť se jedná o léčebnu, která nemá tak přísný režim a která přijímá různé druhy pacientů. Měla jsem samozřejmě své pochybnosti. V tom okamžiku jsem myslela na všechny důvody, proč nemůžu novou léčbu podstoupit... už se přece zotavuju tak dlouho, doposud jsem to zvládala a teď se mám jít znovu léčit??? A co moje děti… atd.??? Ve skutečnosti nic nefungovalo, děti byly vystrašené a rozhodnutí jít do Villa Ramadas bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat… potřebovala jsem se zastavit, jinak bych znovu začala brát.
Na okamžik, kdy jsem do centra přišla, si pamatuju, jako by to bylo včera. Třásla jsem se, můj pláč byl k neutěšení, měla jsem strach a jenom jsem si říkala: „Co tu dělám?“... říkala jsem si to celé první tři dny, ale zůstala jsem.
Přiznávám, že zpočátku nebylo jednoduché pochopit, jak mi všichni ti lidé, kteří teprve nedávno přestali brát, mají pomoct... myslela jsem si (nesprávně), že o zotavování nic nevědí… trvalo mi skoro dva měsíce, než jsem pochopila, že jsem to já, kdo se musí přestat „vzpírat“, kdo se musí změnit a být pokornější. „Zázrak“ se stal, když jsem všem těm lidem otevřela svoje srdce a nechala je, aby mi pomohli pouze svou láskou, ochranou, věděním a asertivitou – nic víc jsem nepotřebovala!
Presonál centra se mnou měl nekonečnou trpělivost, všechen můj vztek dopadal na ně, nesnášela jsem je (protože mi neustále odporovali), a přesto to nevzdali, odvedli úžasnou práci, založenou na předání zodpovědnosti, vlídnosti a neústupnosti. Ke každému z nich chovám obrovský obdiv, vděk a lásku (síla mých citů se nevejde do slov).
Domů jsem odešla po 4 měsících, plná naděje, lásky a víry… Vzala jsem si toto ponaučení: abychom mohli pokračovat, je někdy nutné, abychom se zastavili a nechali druhé udělat něco za nás…
Ze srdce líbám všechny, kdo mě „ponosili v náručí“!
Sofia
