„Rehab” – moje verze
Kdyby se mě někdo zeptal, jaký výraz mě dnes nejlépe charakterizuje, řekla bych „někdo, kdo se učí“.
Je říjen 2006 a v mysli mám jedno jediné přání: zůstat zavřená někde, kde by mi zabránili v pití. A moje jediná jistota je, že musím přestat, ale nevím jak; je mi jedno, jestli v léčebně nebo ve vězení... tuto možnost jsem zvažovala několikrát.
Po každém upadnutí do bezvědomí a nasledné kocovině moje zoufalství narůstalo, panický strach se stupňoval a jediné řešení, které jsem nacházela, bylo znovu se opít, aby tak všechno přešlo... na pár hodin.
Tehdy se můj svět omezoval na čtyři hlavní pilíře: já, můj domov, nekonečná zásoba tabletek a láhve všech možných tvarů a barev.
A skutečně jsem přestala!
Přestala jsem pít a brát všechny ty tabletky, které mě doprovázely během 8 let psychiatrické léčby. V průběhu toho procesu jsem pochopila, že přestat má svou cenu – naučit se žít jinak. Nepřestěhovala jsem se do jiného města, bydlím stále ve stejném domě, nezměnila jsem zaměstnání a všichni, které jsem nazývala skutečnými přáteli, jimi zůstali.
Co se tedy změnilo? Já sama a můj způsob vidění světa a lidí! V celém tom procesu si přičítám jen jednu jedinou zásluhu: to, že jsem jednoho dne svolila k tomu, aby mi někdo pomohl. Všechno ostatní bylo výsledkem velké trpělivosti, něhy, tolerance, know-how a profesionality členů týmu a skupiny, kteří mi dali to, co jsem potřebovala: identifikaci nutnou k tomu, abych pochopila, že nejsem výlučnou majitelkou mentálního zmatku.
Žiju úplně normálním životem, složeným z prostých věcí. Mám kolegy, kteří se mnou sdílejí pozdní hodiny a poněkud sarkastický humor, mám přátele, které zbožňuju a se kterými si můžu povídat až do vyčerpání, mám obrovské množství lidí, kterým stačí zavolat, abych si je zpřítomnila, mám rodinu, s níž se učím vycházet, a především mám sama sebe, jediného člověka, v jehož společnosti musím žít 24 hodin denně a o kterého jsem se naučila starat – ještě ne dobře, ale mnohem, mnohem lépe.
Kde to všechno začalo? Ve Villa Ramadas, v říjnu 2006. Všem, kdo mě doprovázeli a stále ještě doprovází na této velké cestě učení se patří můj nezměrný dík.
Anonymní svěděctví
